Očima přistěhovalců

Pro ty, jenž nás ještě neznají, je potřeba se představit.  Přistěhovali jsme se před třemi týdny do poměrně tichého domu. Záměrně píši tichého, protože jakmile jsme vstoupili, bylo nám jasno, že takhle to nemůže zůstat natrvalo. 

Noví majitelé, dále dvounožci, nám byli docela sympatičtí, takže jsme brzy o ně začali pečovat, aby  z toho  klidu  náhodou jednoho dne nepřišli o zdravý rozum.

Stálí čtenáři následující tři věty mohou přeskočit. Pro neznalé, jméno mé jest Santana, zvaný Santík. Jednou ze mě bude velký " Pan Kocour".

A  moje sestra Rozálie, zkráceně Rózka, budoucí Mňaudáma. Někdy o ní dvounožka říká, že je to Rozárka.

Na dvounožce si nemůžeme stěžovat, slouží nám dobře. Ale někdy... někdy prostě mizí na celý den, předstírají, že jezdí do práce. 

" Rózko, to je nuda, viď!"

" Santí, mám skvělý nápad! Dveře do předsíně jsou pootevřené."

"Hele, dvounožci jsou sice doma, ale něco kutí,  jdu do předsíně  prozkoumat tu červenou obludu."

Z předsíně se ozývají zvláštní zvuky, až jsou z toho dvounožci poněkud vedle. "Santí, kde jsi?"

"Tady. A mám ji obludu!"

Někdy by se jeden téměř na hlavu postavil a nic ho nenapadá.

Co třeba....

"Santí, vstávej, už to mám, jdeme do koupelny."

"Špunte  od vany, řekni, kdo je na světě nejkrásnější?"  Vsadím se, že tohle dvounožku nikdy nenapadlo  anebo se bojí, co by se asi dozvěděla.

Chce to trochu vynalézavosti a trpělivosti.

"Rózko, jsi šikovná, máme pěknou hračku. Víš co, odneseme si ji do obýváku."  Dva dny trvalo dvounožcům než přišli na to, čí to byla práce.

"Já to nevymyslel!"

" Sanťas,  nebuď srab, že jsme ale ty naše lidičky doběhli, co?"

Mňáááúúú...zase někdy.