Minulou sobotu proběhlo v útulné restauračce na pražských Vinohradech neoficiální a veskrze neformální setkání blogerů. Partička lidí, z nichž blog udělal opravdové přátele, příjemně poklábosila u dobrého jídla a pití.
Dovolte mi teď, abych vám krátce představila "účastníky zájezdu," i když je mi jasné, že pro mnohé z vás bude mé konání nošením sov do Atén, neb tyto milé lidičky již dobře znáte.
Blogerská přátelství obvykle vznikají je virtuální rovině a teprve po čase se z nich stávají přátelství reálná. Proto mě před časem vůbec nepřekvapilo, že šarmantní Jitka Štanclová je osobou veskrze pozitivní. Její články je škoda nečíst, člověk by se tak připravil o jemný humor, dobrou náladu.
Každý máme v životě své lásky. Ti, kdo se mohou pochlubit hlubokou přízní Ivany Pavliskové, jsou tvorové čtyřnozí, zejména psi. Spoustu času a úsilí věnuje těm útulkovým, v jejích článcích se to jimi jen hemží a vydala o nich hezkou knížku. Kontrolní otázka, koho si myslíte, že má psí dáma Ivana doma? Psa? Omyl, kočku Kočinu, která se k ní, nevěrci nechť laskavě prominou, možná vrátila v novém kočičím tělíčku po krátkém pobytu za duhovým mostem.
Švýcarsko, Slovinsko, hory, města, další krásy přírodní a skvosty architektonické. Chtěli byste je poznat bez nutnosti vstát ze židle? Není nic jednoduššího, než se začíst do poutavých cestopisů na pohled možná trochu nenápadné usměvavé Kláry Tůmové.
Podobně jako životním mottem Jitky Štanclové je přátelství, tak mottem Ivany Dianové je laskavost. Pokud si naše duše před příchodem na tento svět dávají nějaká předsevzetí, tak ta Ivanina si vzala za cíl pomáhat ostatním, zejména těm slabým a bezbranným. Nevěříte? Poznáte to na jejích článcích.
Pro koho slova historie, kultura a umění nejsou jen prázdné pojmy, ten by měl znát elegantní a vzdělanou dámu Šárku Bayerovou. Svou poutavou tvorbu dokáže protkat jemným humorem a nadhledem, kdo se jednou začte, jen stěží se může odtrhnout.
Pokud by si někdo náhodou myslel, že kantořina bere lidem smysl pro humor a dělá z nich přísné škarohlídy, tak se hluboce mýlí. Helena Koutková je příkladem toho, že i v dnešní době lze žactvo zvládnout s přehledem a nadhledem, a to dokonce i to pubertální. I když, pravda, občas si to vyžádá maličko nervů a úsilí. Nu, spíš maličko víc.
Nyní si dovolím menší parafrázi na jednu dávnou reklamu, kdo nezná Marka Valička, ten jako by nebyl. Měli jste den blbec a potřebujete se odreagovat, úplně obyčejně lidsky zasmát? Pak není nic jednoduššího, než se ponořit do jeho článků.
Taková "služebně mladá" a už tak oblíbená. Vlastně pardon, chci říct, že Jana Slaninová sice není na blogu moc dlouho, ale už si stačila získat přízeň řady čtenářů. Ptáte se, jak je to možné? Odpověď najdete v jejích článcích. A také v gestech, v očích. Prostě žena, která jde životem přímou cestou a pro níž není žádná překážka natolik vysoká, aby se nedala překonat.
Tak jako Klára Tůmová píše o místech, která navštívila, popisuje Roman Enders lidi, které kde potkal. Jeho pomyslné blogové pero je jednou břitké, podruhé laskavě vnímavé a dokáže čtenáře snadno přenést do společnosti ve vzdálených krajích.
Na závěr ještě "ten, který píše kočkou," jak o něm prohlásil Roman. Člověk by se neměl chlubit tím, co má doma, a tak vám toho o Honzovi Pražákovi víc neřeknu. Snad jen poopravím Romanovo tvrzení, teď už nepíše kočkou, ale dvěma kočkama.
Tak tedy na zdraví. Bylo to fajn, ale teď už je třeba připít si na rozloučenou a na další vydařené setkání.
